IV. V zahradě Ježíškově.

 

    Dosud žil Vítek v zátiší domu otcovského – u dobrého otce a milované matky – šťastný, spokojený, veselý a plný života, a rád si hrával s bratříčkem Markem.

    4. října 1922 začal choditi do koleje sv. Aloisa, řízené jesuity. Bylo to pro něho dost velkou obětí a příležitostí cvičiti se v různých ctnostech. Doma živý, plný řeči, tam jako nesmělý. Bylo mu mukou účastniti se veselých her a býti ve společnosti velikého množství hochů, z nichž ho někteří pro jeho tichou, až mlčenlivou povahu škádlili, leckdy i méně šetrně. Vzpomínka na smrt to byla, proč byl častěji myšlenkami jakoby v jiném světě, jeho jemná, citlivá duše těžko se svěřila jinému.

 

Láska k bližnímu.

 

    Marka upřímně miloval a rád mu činil nějakou radost. Nechtěje, aby měl někdo hřích, když mu vzal ve škole pero, tužku neb gumu, pomyslil si: „Já mu to daruji, aby neměl hříchu a koupím si, co mi vzal.“ – Tak se obhajoval u tatínka, když se s ním vadil, proč se nedomáhá odcizených věcí.

    Zvláště se ujímal churavých druhů – rád si s nimi hrál a je chránil, aby jim druzí neubližovali. Vyptával se na jejich zdraví. Dával rád almužnu. Když již neměl peněz, bratr Marek mu pomáhal. Jednou koupil od něho starou podložku a dal mu za ni 10 franků, aby měl něco pro chudé na ulici. Prosil maminku, aby i krásné šaty, které měl při prvním sv. přijímání, směl darovati chudému chlapci.

    Kněze měl v úctě a zdravil je na ulici. Kdysi tropili si jeho spolužáci smích z obnošeného oděvu P. Rousseaua. Tento zbožný kněz měl na starosti menší žáky. Vít se ho horlivě zastával: „Je světec a velice si ho vážím, i když vy jemu a jeho hluboké pokoře nerozumíte.“

 

 

Skromnost, tichost a pokora

 

    Pokora bývá známkou, dle níž lze poznati nejmilejší přátele Boží. Tuto známku měl i Vít. Sám kdysi řekl: „Pán Ježíš byl tichý a pokorný. Tichý jsem v koleji, ne však doma; pokorný, myslím, že jsem všude.“ Když viděl biskupa v nádherném bohoslužebném rouchu. Táže se: „Jest on víc než kněz?“ „Ale vždyť jsem biskupem!“ „Nechci býti biskupem,“ dí hošík, „ta roucha jsou příliš nádherná. Raději chci býti obyčejným knězem v černém oděvu.“

    Nebyl marnivý v oděvu. Když šel s maminkou kupovat do obchodu vázanku, vybral si černou. Odůvodnil to takto: „Maminko, nechci na sebe upoutat pozornost lidí.“ Mluvil-li kdo před ním o šlechtickém rodu, titulech a bohatství, odpovídal: „Ach, to je pouze dým, nic více než dým.“

    Jemu stačil Ježíš a pozornost Pána Ježíše.

    Kdysi vypravovala chlubně vychovatelka matce, jak se lidé dívali se zálibou na jejich děti. Vítek se bránil: „To platilo mému bratru Markovi.“ Konečně rozmrzen těmi řečmi, zvolal: „Ostatně nechci, aby se na mne dívali lidé, chci jen, aby se Ježíšek na mě díval.“

    Povahy byl dosti prudké, někdy to Marek zkusil, ale od prvního sv. přijímání byl vždy tišší. Trpělivě snášel škádlení druhů, někdy dosti hrubé. Nikdy si nestěžoval, ani doma ne.

 

V křižáckém ohni.

 

    Ještě více se přivinul k božskému Příteli dítek a nalezl mocnější povzbuzení k ctnostnému životu, když vstoupil do eucharistického křižáckého tažení dítek. Bylo založeno za tím účelem, aby děti horlivěji přistupovali ke stolu Páně a svými modlitbami a dobrými skutky rozšiřovaly říši Boží v srdcích jednotlivců i v rodinách. Vít se choval vzorně, jak svědčí ti, kdo ho znali. Vypravuje ctih. Sestra, jak přicházíval s maminkou na schůze, jak byla matka o něho starostlivá a „žádala mne občas, abych ho napomenula. Učinila jsem to. Vítek poslouchal a nic neodpovídal, jen se na nás díval svýma hlubokýma očima, v nichž se takřka zrcadlil pokoj jeho duše. Proto jsem ho nemohla vlastně nikdy kárati.“

    Hlavních pět povinností křižáků bylo: modlitba, sv. přijímání, oběť, apoštolát, láska k sv. Otci. Tyto povinnosti staly se mu vůdčí hvězdou.

 

Modlitba.

 

    Jak rád se modlíval! Nikdy nezapomněl na modlitbu. Když dlel na venkově, býval unaven honbou za motýli tak, že večer při svlékání usínal. Jakmile mu však řekli: „Vítku, už jsi se modlil?“ – ihned vstal z lůžka, poklekl a pomodlil se celou večerní modlitbu. – Ráno se modlil na klekátku v pokoji své matky. Ruce měl křížem na přes prsa, hlavu tak skloněnou, že vlasy zanechaly dosud viditelnou stopu na stěně. Jistě znamení sebranosti.

    Zvláště při mši svaté, když pozdvihoval kněz při sv. proměňování svatou Hostii, přednášel rád své prosby. Pravil kdysi vychovatelce: „Hleďte, když všichni při svatém pozdvihování sklánějí hlavy, já rád se dívám na Ježíška a říkám mu, co si chci od Něho vyprosit. To je má nejvzácnější chvilka.“ – Kéž bychom i my s takovou věrou a úctou přednášeli své prosby při mši svaté Pánu Ježíši!

 

Svaté přijímání – mše svatá.

 

    Pána Ježíše, kterého měl tak rád, také rád přijímal. Činil tak vždy s opravdovou zbožností. „Nikdy nechodil k sv. přijímání ledabyle, to mohu před Bohem dosvědčiti,“ praví jistý kněz. Ještě před smrtí ujišťoval kněze, že se vždy připravoval na sv. přijímání. A po sv. přijímání? Vychovatelce řekl: „To je něco jiného, než při sv. pozdvihování. Tu mluví Ježíšek ke mně a já se s Ním dorozumívám.“

    Čím byl pro něho den sv. přijímání? Svátkem. Řekl-li mu někdo: „Vítku, zítra je velký svátek, měl bys jíti k sv. přijímání,“ odpovídal Vítek: „Ale to je přece vždy svátek pro Ježíška a jeho Vítka, když se opět shledají! … My se málo o to staráme, zda je ten nebo onen svátek, ten nebo onen den. Vždy se mám rádi.“

    Jak často přijímal Tělo Páně? Nejprve každých čtrnáct dní, pak každou neděli a konečně každý druhý den.

    Beze mše svaté nemohl Vítek ani býti. Velice si jí vážil. Matka si přála, aby Vítek nechodil do koleje před čtvrt na devátou. „Ale maminko, ty nemyslíš na to, že pak ztratím mši svatou a svoje svaté přijímání!“

    Pro něho nebyla ta půlhodinka mše sv. dlouhá a nudná, jak bývá pro mnohé děti. Vždy věděl, co má Ježíškovi říci. Nejraději se modlil ze svého misálku modlitby spolu s knězem. Již doma se na to připravil a vyptal, jaké bude evangelium, jaká epištola a modlitby. Rád zpíval písně ke cti Matky nebeské, při mši svaté však zpíval nerad. Raději se modlil spolu s knězem.

    Někdy ho tatínek pozlobil, že jistě hodně zpíval.

    „Ty víš, tatínku, že nerad zpívám při mši svaté,“ odpovídá rozhodně. – Rodiče mu chtěli opatřiti vše, aby mohl doma sloužiti mši svatou, že mu Marek může ministrovat. Vítek však nechtěl, protože jest to jen hra, není to opravdové.

 

Projevy lásky.

 

    Již jsme slyšeli, jak z lásky k Ježíškovi dovedl přinášet oběti. Ještě horlivější byl od prvního svatého přijímání.

    Rád se zřekl příjemného pokrmu. Do školy si nikdy nevzal sladkosti, a jestliže mu je někdo daroval, nalezli je opět v jeho kapse. Kdysi musil požíti trpký lék. „Pij rychle miláčku,“ povzbuzovala matka, „abys tak necítil hořkost léku!“ Ale Vítek pil pomalu a poznamenal: „Maminko, přináším přece Ježíškovi oběť.“

    Jistě značnou oběť ho stála poslušnost. Víme, jaký sklon měl jiným poroučet. Krásný obrázek jeho poslušnosti podává slečna Chérot, přítelkyně rodiny. Potkala ho, když se vracel ze školy. „Kam, miláčku, utíkáš, jsi celý červený?“ volala na něho. „Běžím za hasiči, vidím je tak rád!“ odpovídal Vítek. Slečna Churot se obrátila. Skutečně: dva vozy v plné rychlosti mizely na konci dlouhé ulice. „Vítku, oni pojedou Mozartovou ulicí; neběž již za nimi!“

    „Ó ne, slečno, musil bych se beztoho zastaviti u naší ulice, poněvadž ji nesmím překročiti, ani tehdy, když jedou hasiči.“

    Snad největší obětí bylo pro něho zachovat své tajemství. Měl matku tolik rád, že se to nedá vypovědět. Tato matka ho kárala, že se nedobře učí. Co jí říci? Jak rád by jí sdělil, proč tak jedná, co mu řekl Pán Ježíš, ale neměl odvahy, aby jí nezpůsobil bolest.

    Matka ho kárá, že propadne. Rozechvěn vine se Vítek k matce: „Maminko, má drahá maminko, to není možné! Maminko, zlatá maminko, poslyš! Jednoho dne budu tvou slávou.“ Potom, jako by se zastyděl, že řekl něco nevhodného, odbíhá od ní. – Velmi rád by se stal knězem, ale když Pán Ježíš nechtěl, i tu oběť přinesl.

 

Apoštolem.

 

    Jak toužil, aby Božský Spasitel byl všude znám a milován! Mnohdy skloněn nad atlasem ptal se matky: „Pověz mi maminko, jsou v té zemi též křesťané, či jen pohané?“ Pak uvažoval, jak dlouho by tam musil letět letadlem, aby jim mohl zvěstovat Ježíška. Proto si přál být knězem. Matka ho upozorňovala na nebezpečí v kterém jsou misionáři, ale Vítek odpověděl: „Co na tom? Abychom se dostali do nebe, třeba jen dobře umříti.“

    Jednoho dne byl s bratříčkem markem v cirku. Pojednou se mu zdálo, že se zamyslil. Vychovatelka se ho táže: „Nač myslíš, Vítku?“ – „Rád bych spočítal, kolik je tu lidí a dětí, a ptám se, kolik z nich má Ježíška rádo. Zítra – při sv. přijímání se za všechny pomodlím.“

    V den svého prvního sv. přijímání stal se Vítek apoštolem svého božského Přítele, apoštolem častého sv. přijímání. Nejen jeho příklad, nýbrž i jeho slova povzbuzují zejména mladé duše k častému přijímání chleba andělského.

    Poslyšte, co kdysi řekl dětem: „Poproste maminku, aby vás nechala jít k sv. přijímání. Když jsem byl ve vašich letech, již jsem přijímal. Nedejte se odbýt! Řekněte, že toužíte po Pánu Ježíši.“ A dodával: „A konečně řekl to svatý Otec, proto se musí, musí!“

    Bude i k nám Vít – apoštol mluvit nadarmo? Poslechneme jeho rady!

 

Láska k sv. Otci.

 

    Vít je krásným vzorem oddanosti a lásky k náměstku Ježíše Krista na zemi – k sv. Otci. Toť jistě vzácnou ozdobou každého katolíka.

    Slyšeli jsme, jak se odvolával na sv. Otce, když mluvil o časném sv. přijímání. Skákal radostí, když mu otec vypravoval, jak se jeden mladý katolík zastal při přednášce na univerzitě sv. Otce.

    Kdysi rozbil Marek mamince v pokoji lahvičku. „Za trest,“ pravila matka, „musíte hned po jídle do postele! Nebudete si hrát!“ Omlouvá se. „Mlčte, chci úplnou poslušnost!“ Marek pláče. Vítek si však na obranu dovolí namítnouti: „Maminko, ty nejsi přece papež! A proto si Marek myslil, že tě aspoň trochu nemusí poslechnout.“

    Jak zářil radostí, když mu rodiče slíbili, že pojede s nimi do Říma, že uvidí sv. Otce. „Vždyť ho mám tak rád!“ Pro sv. otce Pia XI. Chtěl sestrojiti krásné letadlo, aby prý mohl létat nad Vatikánem. „Miluji ho velice, neboť má jméno jako ten papež, který dovolil dětem časné sv. přijímání.“ Když matka poslala sv. Otci vzpomínky na svého Vítka, „Duše dítěte“ – odpověděl jí sv. Otec, jak jej těší, že vykvetl tak krásný květ, který šíří kolem sebe líbeznou vůni dětinné lásky k nejsv. Svátosti, nebeské Matce a k papeži.

 

Anděl temnosti.

 

    Jak praví sv. Pavel, „promění se mnohdy anděl temnosti – zlý duch – v anděla světla, aby duši oklamal.“ I nevinné duše našeho Vítka byl by se rád zmocnil, a když se k ní nemohl dostat jinak, použil myšlenky, která Vítka ovládala, že brzo zemře. Namlouval mu, nač se bude učením trápit; však toho nebude potřebovat. Vítek se dal oklamat. Nerad se učil tomu, co bylo ve škole uloženo, úlohy rychle odbýval. Ve škole býval často zamyšlený, mysl jeho zalétala, jak sám říkal, k vyšším věcem. Pro tuto nedbalost býval kárán a napomínán. Nemůžeme ho v tom chválit. Škoda, že někomu nesvěřil své tajemství. Býval by mu vyložil, že – i když by ho Pán Ježíš chtěl k sobě brzo vzíti – že přece žádá od něho, aby věrně plnil své povinnosti a tak se mu zalíbil. Než Vítek se neodvážil sdělit své tajemství.

    Snad Pán připustil tuto chybu, míní jeho duchovní vůdce, aby zachoval tuto čistou duši v její krásné pokoře. Vítek chybil, ale chybu uznal, když se mu ke konci života v duši rozjasnilo. Také chtěl vše napraviti. V nemoci říkal: „Pán Bůh mi dává příležitost, abych za svou lenost v koleji dostiučinil. Ježíšek mi posílá mnoho utrpení, abych se očistil a mohl přímo k Němu do nebe.“ Obětovat se Bohu jako smírná oběť.

    Tak se stal dětem a mládeži vzorem nevinnosti, ale i pokání.

Další

Obsah

Můj SEZNAM