III. Velký den

Příprava na „velký den“

 

    Po průvodu o Božím Těle pravil matce: „Jest to pěkné, Ježíška doprovázet, ale přece raději bych ho chtěl přijmout.“ Než již se přiblížil veliký den sv. přijímání. Pečlivě se připravoval, aby mohl odpověděti na otázky svého katechety a horlivěji než jindy cvičil se ve ctnosti. Na sv. zpověď připravovala ho též matka. Aby dovedl vzbuditi upřímnou lítost nad hříchy, vypravovala mu o pekle a očistci. Jednoho rána přerušilo dítě matku slovy: „Mluv raději o  Ježíškovi na kříži a jeho plačící Matce pod křížem a o ničem jiném; to budí ve mně lítost a ošklivost nad hříchy. Pána Ježíše, který trpí za mne na kříži, a jeho Matku, která pláče, ó jak velice je mám rád!“ A při tom se zaleskly slzy v jeho čistých, hlubokých očích. 18. února 1921 byl poprvé u sv. zpovědi a zbožně ji vykonal. Jak šťastný se po ní cítil!

    „Maminko, jaký pokoj cítím v srdci,“ volal, když vycházeli z kostela, „přál bych si, aby celý svět pocítil podobný pokoj v srdci. Pojď, koupíme Markovi veliký koláč!“ Než to ještě nestačilo jeho srdci překypujícímu radostí, ještě prosil maminku: „Dovol mi, abych každému chudému, kterého potkáme, směl něco dáti.“

    Vždy si zachoval úctu ke sv. zpovědi, svědomitě se na ni připravoval a zbožně se po ní modlíval. Chodíval obyčejně za 14 dní k sv. zpovědi.

 

Pán přichází

 

    Konečně nadešel Vítkův tak toužebně očekávaný den – den prvního sv. přijímání. Připravil se naň dobrou sv. zpovědí i duchovními cvičeními, kde znovu slíbil Ježíškovi svou lásku a věrnost. Byl to 22. květen  1921 – svátek Nejsvětější Trojice. Ani se takřka nemohl dočkat toho dne. Je pět hodin ráno. Již ho pozdravovaly první paprsky slunce. Marek ještě spí, ale Vítek nemůže déle řekat. Vstává, běží k matce a volá: „Maminko, maminko, dnes je můj velký den! Obleč mne rychle!“ „Ale miláčku,“ chlácholí ho matka, „teprve je pět hodin, ještě máš dost času. Jdi, lehni si, já tě potom zavolám.“ Než Vítek se nedá upokojit. „Ó maminko, Ježíšek přijde dnes ke mně! Obleč mne rychle! To je můj velký svatý den!“

    Marně se ho snaží matk utišit. Musí vstát a obléci Vítka. Dítě mezitím o ničem jiném nemluví, než o Ježíškovi. I otec a  Marek vstávají a všichni jdou do kostela. Než kostel je ještě zavřený. Musí čekati venku, ale srdce je blízko u Pána Ježíše.

   Konečně se přece dočkal blažené chvíle, kdy Ježíšek sestoupí do jeho srdce. Zbožně klečí mezi otcem a matkou a přijímá Tělo Páně. Tu setkávají se poprvé Ježíšek a jeho malý přítel. S očima sklopenýma, s rukama na prsou skříženýma, jako by chtěl k sobě pevněji přivinouti drahocenný poklad, který nesl v srdci, vrátil se šťastný Vítek na své místo. – Nyní je tedy Pán Ježíš v jeho srdci. Co si řeknou? Náhle slyší v nitru tichý hlas: „Milý Vítku! Přijdu si brzy pro tebe. Zemřeš mlád. Nebudeš mým knězem, ale učiním z tebe anděla.“

    A Vítek slyší, rozumí, - co odpoví? Mlád má zemřít – knězem by se stal tak rád – a má zemřít? Co odpoví? To krásné slovo, které se naučil od nebeské maminky, slovo „staň se“, „ano, jak ty chceš Ježíšku.“ Jak krásné, hrdinné to slovo, jistě velice milé Pánu Ježíši. Andělem se má státi – vésti děti co nejdříve k Božskému spasiteli v nejsvětější Svátosti.

    Ten den byl velmi slavný v jeho otcovském domě. Pokoje byly vyzdobeny bílými růžemi a slavnostní oběd vystrojen.

    Večer, když se již odebral na lůžko, přišla k němu matka, aby se dověděla v soukromí, co říkal Pánu Ježíši, zač ho prosil. Jak velké bylo však její překvapení, když jí odpověděl: „Za nic jsem neprosil. Ježíšek ke mně mluvil. Já jsem jen poslouchal a potom prostě řekl „ano“.

    Matka chvíli zaražena sklonila se blíže k němu, aby vypátrala jeho tajemství, ale dítě nechtělo více říci. Stáhlo své dlouhé řasy na hluboké modré oči a mlčelo.

    Za čtyři roky se dovíš, drahá matko, na témže místě jeho tajemství!

 

Další

Obsah

Můj SEZNAM